Vždycky jsem věděl, co chci.

17. dubna 2012 v 16:27 | Salll. |  psací chutě
Né, že bych nehulila. Touhle povídkou nechci říct, že je tráva špatná, snad jí každej pochopí :)

* * *
Vždycky jsem věděl, co chci. A co mám od života čekat… Nicméně ostatní měli jiné názory na život než já. Já jsem si chtěl užívat, jenže v rodině plné intelektuálů, vysokoškoláků a právníků se to zdálo nemožné. Všechno, co jsem chtěl, mi musela má drahá rodina schválit. Nesnášel jsem je. Když se zdálo, že bych mohl na školu, kde bych byl na intru, matka umřela. Ležela na zemi s kamenným výrazem, když jsem ji našel. Infarkt. Skutečnost, že mě vychovávala jako vojáka, dá se říct, neměl jsem k ní žádný cit. Jediná věc, kterou jsem si uvědomoval, byla, že mě přivedla na svět. Že bez ní bych nežil. I když můj život zkrátka stál za nic. Do té doby jsem jen kouřil. Tráva šla kolem mě. Každý, kdo kouřil marihuanu, byl podle mě feťák.
Na pohřbu mé matky jsem se poznal s Christophem, nicméně mně se představil jako Dží.
"Benny," řekl tiše. "Nevím, jak se cítíš a taky nevim, jestli je tahle situace vhodná, ale nechceš si zahulit?"
Stál jsem několik metrů od těla své matky a stejně jsem se musel pousmát. V hlavě jsem si přehrál diskuzi, která by nastala. Benny, ty nemůžeš dělat nic takového, je ti pouze čtrnáct let!
"Tak jak?" nadzdvihl obočí Dží a hrdě se na mě podíval.
"Můžem…"
To, co po několika minutách přišlo, se mi líbilo ještě víc než smrt mé matky. Takový stavy chci častěji. Ta ženská prostě byla blázen. Všechno muselo být perfektní, všechno podle pravidel. Po tom, co umřela, se to u nás zlepšilo. Bylo to uvolněnější. Já jsem čekal depresivní náladu několik měsíců, ale po týdnu bylo všechno v pohodě, nikdo o ní nemluvil, nikdo jí neřešil a já začal žít.
Čas, který jsem věnoval učení, se pomalu zkracoval z celého dne na hodinu. A někdy ani to ne. Všechno bylo zábavnější, než poznámky z hodin dějepisu a matematiky. Myslel jsem na Džího a jeho kámoše, kteří tam byli. Natáhl jsem se pro mobil, který ležel na stole a vytočil jeho číslo.
"Ahoj… Jo, přesně tak… Fajn, budu tam do dvaceti minut."
Domluveno. Chci ten stav. Chci ty pocity a tu pohodu. A chci vidět ty lidi. Tohle jsem byl já. Volnej pro cokoliv.

Popotáhl jsem. Znova, znova, znova. Na tvář se mi dostavil úsměv, jako kdybych si na něco vzpomněl. Bavil jsem se chvíli s Džím a jeho přítelkyní. Kouř, který mi zbyl v plicích, jsem vyfoukl.

A takhle to začalo.
O dva roky později jsem utekl z odvykačky, 50 kilo, bílej a s propadlýma očima…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tazi Tazi | Web | 18. dubna 2012 v 16:21 | Reagovat

I tak se to dá vyjádřit. Mě se to líbí. Ale nemyslim si, že je tráva tak hrozná závislost. (Z (ne)vlastních zkušeností)

2 Jane Jane | Web | 21. dubna 2012 v 15:15 | Reagovat

Pěkný, ale ještě jsem neslyšela o někom, kdo by musel na odvykačku kvůli trávě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama